Poslední mise!

26. listopadu 2008 v 18:26 | Nakashima Aki |  Jednorázovky
Moje povídka do SONP! Na pár SasuSaku .... no na tohle nejsem dost dobrá ale doufám, že se mi to aspon trochu povedlo! =)

"Sakuro! Tsunade si tě vyžádala na speciální misi! Máš se u ní ihned dostavit!"

Touhle větou to vše začalo! Proč jen jsem tu misi neodmítla, přijala jsem ji i když jsem už na něj dávno zapomněla! Moje láska k němu po těch letech dočista zmizela ... tedy, aspon jsem si to myslela!

Růžovlasá kunoichi utíkala rychle lesem aby co nejdříve našla to co hledala.

Ještě ten den co mi Tsunade zadala misi jsem vyrazila. Vypadala tak prostě. Přivěd ho zpět, bud po dobrém nebo po zlém. Jak jednoduše to zní ale jak težce se to vykonává.

"Už tam budu!"pomyslela si Sakura a oddechla si. Už jí to hledání přestávalo bavit. Vyběhla z lesa na malou mýtinu, a tam ho uviděla stát. Stál uprostřed to ho všeho.

Nikdy jsem si nepomyslela, že mě neco takového napadne ale právě ted jsem jím pohrdala ale ... zároven se ve mě znovu objevil ten cit. Cit, o kterém jsem si myslela, že už definitivně vyprchal. Mýlila jsem se!

"Co tu děláš?!"řekl potichu. I na takou vzdálenost jsem ho slyšela. Zamrazilo ji v zádech. Ale né kvůli větru, který se tu znenadání objevil a nahnal nad mýtinu černé mraky. Ne. Bylo to kvůli němu! Viděla ho po tolika letech a stále ji tolik přitahoval, ale zároven ji něco drželo na uzdě.
"Jsem tu abych tě odvedla zpět! Zpět do Konohy!"řekla sebejistě. On se pouze ironicky usmál.

Ano! Tehdy jsem řekla toto! A abych pravdu řekla ... v tuto chvíli toho lituji! Kdybych totiž neřekla tuhle jednoduchou ale zároven tak bolestivou větu, nikdy by se toto nestalo! Byla velmi bolestivá! Jak pro mě tak pro něj! Ale pro každého z jiného důvody.

"Já už se nikdy nevrátím!"pravil tiše a obrátil se k ní zády. Sakura se zamračila. Mise zněla jasně! Přivést ho zpět at po dobrém či po zlém.
"Vrátíš se at se ti to líbí nebo ne! Mám ukol tě přivést ... a také ho splním!"řekla odhodlaně. On se na ni pouze pochybovačně otočil.
"Chceš bojovat? Ale to nemáš šanci!"řekl pohrdavě. Sakura se pousmála.
"Proč myslíš?"zeptala se ho vyzívavě.

Znovu.Přemýšlím, proč jsem to vlastně udělala? Proč jsem si tuhle misi vzala? Proč jsem se do něj vůbec kdy zamilovala? Proč jsem nedokázala za ty roky nemyslet na něj a nepřestat ho milovat? Chtěla bych odpovědi na mé otázky. Otázky, které mě tížili celé ty roky.

Bojovali mezi sebou dlouho a každý byl už vyčerpaný ale ani jeden se nevzdával. Najednou však Sakura uklouzla a jeho katana ji projela břichem. Usmál se.
"Dostal jsem tě!"zašeptal se zaryl ji ještě hlouběji. Sakura sykla bolestí ale jinak nevydala ani hlásku. To ho naštvalo.
"Proč nekřičíš?! Proč nežádáš o milost?!"křikl na ni napůl naštvaně a na půl překvapeně. Sakura se usmála a narovnala se. Z koutku ji začal vytékat pramínek krve a kapky, které ji stekly dolů z obličeje padli do suché trévy.
"Ptáš se proč? Protože nemám důvod."řekl prostě sakura.
"Jak to myslíš?!"zeptal se nechápavě. Sakuřin usměv se ještě víc rozšířil.
"Už nemá pro co žít! Právě jsi zabil to poslední co ve mě zbylo. Život a jeden proklatý cit, který tohle vše způsobil."

Konečně! Konečně budu volná, bez citů. Už nikdy nebudu nic cítit. Žádnou bolest ani lásku! Prostě nic! Konečně budu opravdu štastná.

Zděšeně se na ni podíval. Pustil katanu a o pár kroků ustoupil. Chytl se za hlavu a zmučeně vykřikl. Nevěděl co se s ním děje ale jakoby náhle zmizel stín z jeho srdce. Težce oddychoval a zatvářil se trochu klidněji. Rozhlédl se kolem sebe a když spatřil sakuru zděsil se.
"Sakuro! Co se ti stalo? Neumírej! Prosím tě!"křičel na ni prosebně. Sakura se na něj podívala zakalenýma očima.
"Jsi to zase ty?"zeptala se ho opatrně. Přikývl.
"To je dobře! Když jsem tě uviděla stát tady na té louce, připadalo mi, že to nejsi uplně ty. Ale ted .. ted už je to v pořádku."řekla s usměvem. On se na ni zmučeně podíval.
"Prosím neumírej!"zašeptal prosebně a přešel k ní blíž. "Prosím!" Sakura zakroutila hlavou a on se rozvlykal.
"Proč brečíš?"nechápala.
"Až ted ... na uplném konci .... chtěl bych ti říct, že tě miluji! Předtím jsem si to neuvědomil ale .... zamiloval jsem se do tebe!"zašeptal a něžně mě pohladil po tváři. Usmála jsem se.

Takže jsem se konečně dočkala! Po tolika letech, ale až když umírám jsem se dozvědela co ke mně cítil! Jen proto, že se to nikdy neodvážil říct nahlas. Ale .... já se nezlobím! Ani nejsem smutná! Naopak, jsem šatstná, že s ním můžu strávit poslední minuty mého života.

Sakura vykašlala krev. Starostlivě se na ni podíval.
"Chci aby věděl jedno! Nikdy jsem tě nepřestala milovat."řekla Sakura zasněně. Zamračil se a odhodlaně se na ni podíval. Obešel ji za zády a objal ji. Sakura uslyšela malé škubnutí katany a když se otočila rozšířili se její oči udivem.
"Proč jsi to udělal?"zeptala se ho překvapeně.
"Protože tě miluji a už dále bych bez tebe nedokázal žít!"řekl vážně a položil ji svou hlavu na ramenu. Přitom ji ještě pevněji chytil. Sakura se o něj opřela a s usměvem čekala na konec.
"Miluji tě, Sakuro!"zašeptal mi do ucha.
"Já tebe taky, Sasuke-kun!"řekla jsem mu štatsně a poprvé a naposledy jsem se letmo políbili.

Naše poslední slova a my odešli na vždy pryč! Ale byli jsem štatsni! V duchu jsem děkovala, že mě Tsunade poslala na tu to misi ale z druhé strany jsem ji proklínala. Protože nikdy by se toto nestalo. Začalo pršet! Déšt smýval naši krev z našich těl, které byli vzájemně propleteny. A spolu s deštěm se vsakovala do půdy. Ale my už nic necítili! Byli jsme totiž volní .... volní a štatsní! Byli jsme spolu!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.